Cesta domů

Cesta metrem na letiště opět probehla bey jakýchkoliv problémů. Během půl hodinky jsme byli na letišti. Cestou k přepážce přes celou letištní halu jsme potkali obrovskou dogu. Menším mexikáncům by se mohla hrdě koukat do očí. V odbavovací hale nás čekala obrovská fronta. Ono odbavit přes 400 lidí u dvou přepážek chvíli trvá. Ve frontě jsme potkali toho obrovského psa, tentokrát už v boudě. Trochu jsem přesáhl hmotnostní limit - batoh mi ztěžkl na 23 kg, ale nic jsem doplácet nemusel. Chvíli jsme ještě poseděli v hale a utratili poslední drobné za kafe. Tentokrát jsme letěli trochu novějším typem Boingu 747-400, která měla na každém sedadle dotykovou obrazovku, na které si každý člověk mohl pustit film, zahrát si hru nebo se kouknout kde zrovna letíme. Cestu jsme si vysloveně užili. Tentokrát jsme měli na přestup v Paříži dvě hodiny, takže jsme chvíli neměli co dělat. K našemu překvapení jsme do letadla směr Vídeň nenastupovali chobotem, ale odvezl nás k němu autobus. Dalším překvapením bylo, že jsme neletěli z Air France, ale s Austrií. Letušky nám vysvětlili, že společnosti jsou v jedné alianci a že je to normální. Let byl krátký až na to, že jsme spoustu času strávili v zácpě letadel čekajících na start. Ve Vídni nás čekalo nemilé překvapaní, když se na pásu neobjevil můj batoh. S pocitem, že už ho asi nic neuvidím, jsme vyplnili formulář. Zajímavé bylo, že z docela malého letadla (tak pro 100 lidí) se zavazadla ztratila pěti lidem. Hodně jsme spěchali na hostel, takže na delší čekání nebyl čas. V automatu jsme koupili jízdenku na rychlodráhu CAT do centra (9 Eur). Při přestupu na metro jsme potkali pár ožralů a díky zmatenému značení jsme vlezli na jiné nástupiště. Ani jedno se nám v Mexico City nikdy nestalo. Hostel jsme našli celkem rychle. Byl to obrovský panelák s 60 pokoji. Přihlášení trvalo neskutečně dlouho - snad přes půl hodiny. V Mexiku vše proběhlo maximálně do 10 minut. Recepční si ještě řekl za půjčení ručníků, které mi zůstali v baťohu 2,5EUR :-( Pokoj byl ale hezký se sprchou. Taky na hostelu bydleli úplně jiná sorta lidí než v Mexiku. Tady to vypadalo jak na internátě. Samí pochechtávající se puberťáci. Oproti těm zhulencum z Amiga to byl docela skok. I když tento den díky časovému posunu trval jen 17 hodin tak jsme usnuli téměř okamžitě.