Vídeň - konec cesty

Probudili jsme se díky silnému slunci už před osmou. Při snídani jsme hostelu oplatili to, že se musíme odhlásit už v půl desáté a nafutrovali jsme si chleby s marmoškou do zásoby. V cetru jsme měli potíže najít úschovnu zavazadel. Nakonec jsme jednu našli na vlakovém nádraží West (jen 2EUR/24h). Vídeň musí být krásná, ale my jsme jí procházeli téměř v kómatu. Střídavě jsme měli krize, kdy se nám chtělo strašně spát. Po zhruba pětihodinové procházce jsme si poseděli hodinku na autobusové zastávce odkud jezdí Student Agency. Je u místní Bily a hemžilo se to tam bezdomovcema. To je taky jeden rozdíl. V Mexiku jsme téměř neviděli ožralu a už vůbec, že by žebral někdo s lahví v ruce, nebo někdo, kdo by vypadal, že peníze utratí za chlast. Ve Vídni to byl pravý opak. Po krátké cestě do Brna jsme chytili trolejbus k tetě u které jsme si nechali auto - ještě jednou moc děkujem. Cesta domů byla vpohodě. Nechtělo se mi vůbec spát. Možná i proto, že D jednička je nejdelším úsekem souvislých retardérů na světě. Kam se hrabe Mexiko se svými 200m :-) Ještě než jsme dojeli domů, tak nám zavolali z Českých aeroliní, že je můj baťoh už v Praze. Nadšeni jsme si pro něj hned dojeli. Díky bohu a všem, kteří nám pomohli, že vše dobře skončilo.